Už je to přesně měsíc! Ideální čas na malou rekapitulaci s velkým odstupem.
Pátek
Zabalila jsem králíka, poděkovala babičce za hlídání a vlepila jí pusu na rozloučenou. Všechno se to zdálo jako idylka: tajný výlet s překvapením. Jirka stále netušil, kam jedeme a já si připadala strašně nad věcí a spokojená sama se sebou, jak jsem to skvěle vymyslela. Vždyť mám i pojištění! ;)
Úsměv z tváře mi zmizel po opuštění Mladé Boleslavi. Páteční provoz je občas krutější, než se zdá. A Jirka nemá příliš v lásce překvapení, což se po dvou společných letech asi vyplatí vědět.
"Děláš si srandu? Do Budapešti? Víš kolik je hodin? To tam budeme tak o půlnoci! To vědět, tak si vezmu půlden dovolené!"
Chybička se vloudí. Ale hlavně, že mám to pojištění, že jo!
Následovala půlhodina ticha prokládaná navigací. Krásný začátek víkendu.
"Mám to otočit? Já se nebudu celej víkend koukat na tvůj otrávenej xicht!"
"Ne."
Abychom se dostali k jádru pudla, ehm, Budapešti, přeskočíme naše partnerské eskapády o pár kroků dál. Po kávě, svačině a čerstvém vzduchu je člověku přeci jen líp. To jsme ale netušili, jaká kanonáda čerstvě se líhnoucích chroustů nás čeká za Brnem. Hořkosladkým paradoxem, který dokonale podtrhl celou tu absurditu začátku našeho výletu, byl fakt, že nám (ano, zrovna teď!) došla voda do odstřikovačů. Eh...
Slovensko i Maďarsko již nepřineslo další pohromy, snad jen to, že jsme objevili naši schopnost přejet obě prodejní místa dálničních známek hned za hranicemi a doteď upřímně doufáme, že nám na těch pár následujících kilometrech neudělali fotku do cestovatelského deníčku.
Ani jsme nemrkli a byli jsme tu. Místo jsme trefili na poprvé a dokonce i solidně zaparkovali (no, jen se neraduj). "Počkej, já mám ve WhatsAppu ty kódy na schránku s klíčem. Cože? To jako..? Aha?!" Na třikrát jsme se tam dobývali a to jen proto, že moje pozornost je v deset večer poměrně blízko nule a i když to paní domácí rozepsala jak pro blbečky, nestačilo to. Trochu jsem se bála, že si vyčerpáme pokusy a budeme spát v autě. Asi by to nejednoho čtenáře škodolibě pobavilo, ale bohužel/bohudík, challenge completed!
I přes veškerou únavu jsme se sebrali a šli po 6 hodinách na zadku v autě protáhnout své rozlámané kostry. "Tam dole u křižovatky byl nějaký bar, ne?" Ale h***o, bordel to byl! "Teda zlato, tos nemusela!" (Přesně kvůli svým výrazům "haha, seš vtipnej" budu radši dělat vlogy, tady to ztrácí pointu!). Zachránila nás večerka, pár plechovek piva a procházka k řece. Co na tom, že pršelo. Bylo teplo, bylo pivo a bylo hezky. Co se piva týče, zastavil se u nás na mostě místní bezdomovec a maďarsky s úsměvem nám něco vykládal, ukazujíc na pivo. Buďto měl o něj zájem nebo nám chválil výběr. My ale zůstáváme naivní a přijímáme kladnou recenzi od toho nejpovolanějšího :)
 |
| První seznamovačka s Dunajem |
 |
| Vyhlídka pod Cittadelou na Gellértově hoře |
 |
| Dál, než na vyhlídku, jsme se večer nevydali. |
Sobota
Nevím, jak vy, ale já na cestách vždycky vstávám brzy. A Jirka taky! Takže jsme se v sedm probrali po pár hodinách spánku a zhruba po osmé vytáhli paty z domu. To by se mi doma teda nestalo!
Ubytovaní jsme byli v Budě, což je ta část na kopci. Na této straně se nachází Cittadela na Gellértově hoře, komplex Budínského hradu, kde je mimo ještě státní knihovna, Národní Galerie nebo tolik proslulá a fotografovaná rybářská bašta. Právě tady jsme započali naši Tour de Budapešť. Na hradě jsme se potkali s celým zástupem policejních aut a uniforem. Tak jsme rovnou omrkli cvičení vojenské stráže. Upřímně, dodnes nevíme, co za akci to bylo..
Celý areál byl téměř liduprázdný, přišli jsme ještě včas a tak jsme si za odměnu vychutnali nerušený výhled na město, které pomalu zaplavovalo sílící raní sluníčko.
 |
| Zubačku, která vede od slavného řetězového mostu, jsme tentokrát oželeli. Třeba příště :) |
S lidmi už to bylo horší na Rybářské baště. Jak chytře radí na blogu cestujzamenej.cz (zmínka později), pokud chce člověk klid bez lidí a popř. pěknou fotku, musí sem přijít brzy ráno ještě před tím, než si to sem poštrádují davy turistů. Tak jsme se pokochali a pádili dál.
 |
| Lidi všude! Jak nečekané... |
 |
| Neboj, tam půjdeme taky :* |
 |
| Neměli jsme úplně slunečno, ale byli jsme šťastní, že nepršelo. |
A co teď? Buda za námi, nezbývalo nic jiného, než se vrátit k řece. Hodili jsme očko na Markétin ostrov, kde se koná znám Sziget Festival a zapluli do prvního podniku na hooodně pozdní snídani. Bagel. Přijde mi, že všude v Budapešti mají bagely. Je to prostě ráj bagelů!
Po zahnání vlčího hladu jsme nabrali směr podél řeky přímo k legendárnímu parlamentu a pomníku v podobě bot na břehu Dunaje, který připomíná zvěrstva páchaná na Židech. A proč boty? Židé dovedení na břeh Dunaje byli nuceni se vysvléct, sundat boty a poté byli zastřeleni. Jejich těla tak na věčnost spláchla řeka.
Cestou zpátky na ubytko jsme to vzali přes trh, abychom domů nepřijeli úplně s prázdnou. Ulovili jsme pár krásných klobás a vypálili červa panáčkem místní Palinky. "Aaa"
Po zahnání vlčího hladu jsme nabrali směr podél řeky přímo k legendárnímu parlamentu a pomníku v podobě bot na břehu Dunaje, který připomíná zvěrstva páchaná na Židech. A proč boty? Židé dovedení na břeh Dunaje byli nuceni se vysvléct, sundat boty a poté byli zastřeleni. Jejich těla tak na věčnost spláchla řeka.
Pokračujme ale trochu z vesela. Kam jinam jsme se mohli vydat, než na turisty přeplněný řetězový most. Ten jsme nemohli minout! Prošli jsme se tam a zpět a měli jsme dost. Z dálky je sympatičtější. Nikdo do vás nestrká.
Nechali jsme řeku řekou a jali se prozkoumat centrum placaté Pešti. Ještě před tím jsme se ale posilnili v místním cakeshopu, přeci jen byla doba oběda ♥ A pak hurá omrknout baziliku Sv. Štěpána, která má mimochodem moc krásný interiér. Tady jsem byla poprvé :)
Když už je člověk v Pešti, neměl by vynechat Andrassyho třídu. Z mého pohledu je to taková malá Pařížská v Praze, ale nenajdete tu pouze fancy butiky, je tu všehochuť. A pokud budete mít štěstí, uvidíte i státní operu. My viděli pouze lešení. Třída je dlouhá několik kilometrů a zelenější část s butiky a mohutnými platany se postupně mění ve vzdušnější, lemovanou starými vilami a ambasádami. Právě tady se nachází i Dům Teroru, muzeum mapují historii totalitních režimů na území Maďarska. Toho jsme se ale rádi vzdali a raději se prošli až na konec na Náměstí hrdinů. Trochu jsme se pocourali v parku za náměstím a protože naše nohy začaly lehce stávkovat, ušetřili jsme si pár kiláčků a naskočili na metro směrem zpátky k řece.
 |
| Andrássyho Třída |
 |
| Náměstí hrdinů |
 |
| Já prostě miluju detaily. Každá zastávka má název poskládaný z barevných kachlí :) |
A co na závěr? "Musím tě vzít na tu tržnici!"
Okay.. Think twice! Přisli jsme ve čtvrt na pět, zavírali ve čtyři.
"Instantní rozchod!"
Jiří je rád dramatický, ale víno v kavárně přes ulici to zachránilo. Přesně tady byl jeden z konců známě ulice Váci, jaká náhoda! I když dříve to tu mohlo být o něco romantičtější. Teď je to tu samý obchod ze všech těch profláklých řetězců, co kdejakého turistu asi moc neuchvátí. A že vás zvou do místní ITALSKÉ restaurece v Maďarsku? Ani nemluvím. Najdi Guláš a vyhraješ! A kdyby něco, za rohem je Mekáč.
Takže ponaučení pro příště: Echt tradiční a pořádné podniky najít a rezervovat předem! Bohužel/bohudík máme raději spontánní akce typu "Tak zaplujeme třeba sem a nějak to dopadne." Ne vždy se to ale vyvede. Dali jsme si gulášovou polévku a nějak se nad to povznesli. V rámci zlepšení morálky jsme se po přesunu k řece uvelebili na zahrádce v dece s Maďarským Tokaji a pozorovali západ Slunce, které se za celý den objevilo asi na půl hodiny těsně před západem.
 |
| Budínský hrad těsně po západu Slunce. |
Když jsme se sunuli zpátky k našemu mostu, zvedla jsem hlavu a uvědomila si: "Co ta Citadella? Půjdeme ještě ráno?"
Šli jsme rovnou. Bylo asi devět večer, ale nám to nevadilo. Teda mě to nevadilo aspoň do doby, než jsme stoupali nahoru po cestě, kde nebyla snad jediná lampa. Jsem prostě posera a Jirka má z toho srandu. Krásně se doplňujeme.
Jak se ale později ukázalo, splnit tohohle Bobříka odvahy se vyplatilo. Ten výhled na noční Budapešť byl opravdu kouzelný. I přes to množství lidí (Kdo, sakra, chodí v noci po památkách?).
To už ale bylo opravdu vše. Pěkných 12km jsme měli v nohách už nás čekal jen "zápas" s typickou maďarskou sedací sprchou v našem ubytování a těšení se na neděli.
Neděle
Jelikož jsem byla v Budapešti po třetí, stavěla jsem vlastní touhy až do pozadí, abychom zvládli většinu must see, když už je na to tak krátká doba.
Jediným mým přáním bylo navštívit ultrabarevné a ultrakýčovité, poměrně nově otevřené a ještě ne tolik profláklé Museum of Sweets and Selfies. Na tento nápad mě přivedl mladý cestovatelský pár z webu cestujzamenej.sk (doporučuji!), kteří mají o Budapešti mimochodem moc hezký článek.
Největším problémem nedělního rána bylo najít nějaký pěkný, dobrý podnik na snídani. Maďaři nejsou asi moc "snídaňový a brunchový národ". Drtivá většina podniků měla nedělní otevírací dobu posunutou na 11 či 12 hod. To možná chápu, ale v hlavním městě, kde je sezona celý rok, to prostě nechci tolerovat. Před cestou rozhodně doporučuji menší průzkum podniků v okolí, popřípadě ubytování se snídaní či kuchyňkou.
Střed mého zájmu otevíral v 10 a já tam chtěla dorazit co nejdříve. Nakonec jsme se spokojili se snídaní v nějakém pochybném řetězci kaváren, kde nám bez optání dali kávu automaticky to go. Byli jsme moc hladoví a otrávení po předchozím nahánění podniků, tak jsme to přešli. V muzeu jsme byli pár minut po otevíračce. To zájemcům doporučuji! Bylo před námi jen pár lidí a s větší skupinou, co přišla po nás, jsme se krásně minuli. Měli jsme tak dost času a prostoru se vyblbnout a odfotit pár kýčovitých fotek. No.. pár.. jak se to vezme. Všechno je tu barevné, přeplácané a jak už název napovídá, prostě sweet. Podle fotek z instagramu se to může jevit velké, ale není. Je tu všehovšudy okolo 15 místností s rozličnými instalacemi. Svým způsobem je to takový kreativní ateliér s kulisami, do kterého si zaplatíte vstup a zbytek je na vás. Ale upřímně si nedokážu představit, že se tu tlačím s davy turistů a čekám, kdy si budu moc stoupnout do rohu, abych měla jednu skromnou fotku.
 |
| Kde jinde projevit svou vášeň k makronkám? |
 |
| A mají tu i Krtečka! ♥ |
 |
| Může to zní sebevíc metaforicky, ale kdo by odolat zhoupnutí se na banánu? |
Tímto bylo mé fotek chtivé srdéčko uspokojeno. Následovala pak procházka z Pešti zpátky do Budy k vozu a cesta domů. A co si budeme nalhávat, nebýt naší skvělé dálnice D1, byla by to cesta domů (narozdíl od cesty tam) naprostá pohádka.
Pár postřehů na konec podle našich zkušeností:
- I když máte den, či dva, Budapešť se dá projít v pohodě pěšky i bez převratné fyzičky. Případně můžete alternovat s metrem či tramvají, jako my. Hop-on Hop-off autobusy tady jedou ve velkém, ale dá se to v pohodě zvládnout i bez nich.
- Můžeme potvrdit, že Budapešť stále je poměrně levnou destinací jak na ubytování, tak na stravování.
- Jestli chcete vyloženě guláš, mrkněte se spíš na tržnici (Např. Central Market Hall. Nám, bohužel, zavřela před nosem). Většina podniků nabízí pouze gulášovou polévku, ale i ta poměrně nasytí a budete překvapení, jak moc se liší od české variace.
- Pokud pojedete vozem, volte hotel s vlastním parkingem, popř. se rovnou směřujte do Budy - část na kopci. Je klidnější a je tu možnost parkování v ulicích, což se o Pešti říct tak úplně nedá. Uličky jsou tu menší, stísněnější a rušnější, trochu bych se tu o auto bála (spíš opilých turistů, než Maďarů ;) ). Pokud volíte jiný dopravní prostředek, tak hledejte, jak jinak, než co nejblíž k řece! Ty výhledy jsou spektakulární.
- Máte rádi Trdelník? Tak zapomeňte na ten "Vánoční ze Staromáku". Pořádný Trdelník najdete jen v Maďarsku, upečený nad uhlíky!
- Když už jsme u jídla, okoštujte místní klobásy. Každý si přijde na své (zeptejte se na míru pálivosti) a nebudete zklamaní. Spláchněte to místní Palinkou. Je jedno, z jakého ovoce bude, protože je tak silná, že to stejně není poznat!
- Nesmíme taky zapomenou na typické Maďarské Tokaji. Kupované u nás mě nijak nenadchlo, ale tady? To je jinej svět!
- Pokud budete mít den navíc, zajděte si do místních proslulých lázní (nebo jiných po cestě domů, dost možná budou levnější).
- Téměř nikde není problém platit kartou. Pokud si ale, stejně jako já, vždy berete nějaké ty valuty pro strýčka příhodu, určitě si vezměte forinty. Maďaři si účtují eura s otřesnými kurzy!
Krasný víkend! ♥
A.
