Jóga.
To slovo ve mně svého času
evokovalo něco strašně krásného, čistého, zdravého a super. Něco, čeho bych já
dosahovala jen velmi těžko, něco nedosažitelné. Pak zavládla taková ta vlna,
která posunula jógu na mainstreamovou úroveň a já byla trochu otrávená. Dělal
ji každý a ten, kdo ne, ten byl jistojistě out. Prostě ignorant. Takhle to
aspoň působilo na moji osobu, tehdy zmítanou pubertou, měnící nálady a postoje
téměř z minuty na minutu. A tak šla jóga k ledu.
Léta ubíhala a já začala zjišťovat,
že jsem vlastně bez koníčku a bez energie budovat cokoliv nad rámec mých
povinností. Navíc jen s hrstkou … vlastně hrstičkou přátel, se kterou jsem
se vídala dost svátečně. A ono chodit pouze do školy a na brigádu člověka
docela rychle omrzí a demotivuje. Zůstala jsem stát na mrtvém bodě a nevěděla,
co s tím.
